Broken Angel 2/2

2. ledna 2013 v 0:10 | UkeEli^^ |  Elishyny jednorázovky
Eh... lidi! Klidně mě zabte, mě je to už jedno... jsem s tím smířená prostě >_< Takže... po dvou měsících a nějakých dnech je tu konec tohohle... fůůhé nepochopitelného story? Vážně. Jsem za to ráda... sice jsem si to trochu pedstavovala jinak, ale nevadí no... Nedá se nic dělat... Mno, já se tu vykecávat nebudu... Jsem unavevá... Jak jinak, o půlnoci.... že? Hnn.... Tak já jdu... Pááá... a nezapomeňte! Ostré šutry!
Počet slov druhé části: 1552
Varování: SMUTNÉ? VELMI?
Věnování: Jaerce, Hatachi a Saie, protože je šíleně miluju... Moje maminky^^ ♥♥♥


Milovat a být milován. Jak rozlišné. Jak někdo může milovat člověka, který mu jen ubližuje? Ubližuje, místo toho, aby jej chránil. Jaký jsem to tedy člověk? Žijící v utrpení, za které si můžu sám, přičemž tím ničím život druhých.
"Odpusť mi," zašeptám do ticha pokoje, ale tělo na nemocničním lůžku se nehne. Zavřu oči a čelem se opřu o okraj postele. Nějak to musí jít… Musí se probudit. Nemůžu jej bez jeho svolení… Nemůžu ho přeci-
"Pane Parku! Zase nejste v posteli?" zahudruje postarší paní a přejde ke mně.
"Nepotřebuju ležet, musím být u něho… co nejblíže," řeknu tiše a zvednu hlavu.
"Nejste pan doktor. A on řekl: LEŽET! Takže si lehněte, nebo zařídím, aby vás přesunuli na jiný pokoj!" nedá se. Povzdychnu si a pomalu se zvednu.
"Vždyť už jdu," zamručím nespokojeně a přejdu ke své posteli. Ona to nepochopí… Nikdo nepochopí, proč u něj musím být. On mě potřebuje… ačkoliv spí. Vím, že mojí blízkost potřebuje. Tak jako potřebuju já tu jeho.
Jen co si lehnu, sestřička chytne čelo postele. Nechápavě se na ní podívám. Ona mě vážně vezme někam jinam? Už chci něco říct, když sestřička zastaví těsně vedle druhého lůžka.
"Tahle vzdálenost vám musí stačit," řekne a já jen přikývnu. Tak… tohle jsem nečekal. Nejspíš, jsem už ztratil důvěru ke všem.
"Děkuju," zašeptám ještě, než žena opustí pokoj, poté co zkontroluje přístroje, které přidržují mladšího při životě.
"Přísahám ti, Siwone. Ukončím to všechno, jen… vydrž ještě chvíli, prosím…"

Kolikrát jim budu vysvětlovat, že ten klavír potřebuju?! Je mi jedno, že je to proti pravidlům, proti hygieně, a proti bůhví čemu dalšímu. Vždyť on už je MRTVÝ! Srdce bije jen s pomocí přístrojů, jeho plíce se nenaplňují vzduchem samostatně! Jen přístroje jej udržují při životě. Jeho mysl, ztracená v temnotě… Byla už dávno, ale já… nevšiml jsem si toho. Přehlídl jsem to? Byl jsem slepý k jeho bolesti. A proč? Protože mě samotného užírala ta bezmoc. Všechno je to vlastně moje vina. Kdybych nebyl slepý, kdybych… Povzdechnu si. Opřu se čelem o zrcadlo, do kterého jsem se před chvíli díval, a zavřu oči. Kdybych… Minulost už nezměním. Sakra vím to! Tak proč se pořád nějak snažím najít východisko a tisknu si do své hlavy, že to není ničí vina? Kdybych aspoň věděl, proč…
"Pane Parku?" ozve se vedle mě mužský hlas. Trhnu sebou a podívám se na onu osobu. Doktor… jak jsem si myslel. Nic neřeknu, jen jej následuju do pokoje, jen abych mohl vytřeštit oči na bílý klavír, jež stojí vedle JEHO postele.
"Vážně?" vypadne ze mě, jak z nějakého pětiletého děcka. Přejdu k tomu nádhernému kusu nábytku, prsty lehce přejedu přes. Tak dokonalý a uklidňující pocit. Zamrčím se. Tady všechno začalo… a taky skončí, pomyslím si. Ano, tohle bude definitivní konec.
"Můžete poděkovat zdravotní sestře Elishe. Ona mě dokázala přemluvit. Doufám, že už nebudete dělat hlouposti!" otočím se na muže v bílém plášti a přikývnu, poté pohledem zavadím o mladou zdravotní sestru a ukloním se.
"Děkuju," zašeptám, dívka se jenom pousměje a odejde s doktorem pryč. Takže… zhluboka se nadechnu a vrátím se pohledem zpět ke klavíru. Jsme tu zase sami, Siwone. Konečně ti umožním otevřít oči…

Dohraju první skladbu, pohled stočím na Siwona, jež stále nejeví známky nějakého probuzení. Povzdychnu si. Jsem naivní - myslím si, že jej dokážu probudit tím, že mu budu hrát. Tomu se říká naprostá bezmoc. Zatřepu hlavou, a opět začnu hrát - nic určitého, jen to, co cítím. Jako bych všechnu tu prosbu vkládal do té melodie. Nic nevyjádří líp pocity, než něco, čemu může rozumět jen někdo k tomu určený. Ano, je to jako druh komunikace. Vzpomínám si, jak jsem Siwona začal učit hrát na klavír. Byla to naše řeč… nepotřebovali jsme slova, jen melodie z vlastních srdcí. Tak nějak nechápu, proč se všechno tak náhle změnilo. Asi nikdy nezjistím, proč. Tak rád bych ale znal odpověď… Právě - chtít je krásná vlastnost.
"T-eukie…"
Zastaví se mi srdce. Přestanu hrát a na chvíli zavřu oči. Bojím se! Tak strašně se bojím otočit se a zjistit, že už jsem natolik zoufalý, že si můj mozek vymýšlí něco tak nereálného, jako je… Siwonův hlas.
"Teukie," opět se za mými zády ozve tichý šepot, přesto naléhavý. Srdce se mi roztluče, dech se mi zrychlí. Do očí se mi nahrnou slzy. On… se probral. Dokázal jsem to! Bože, děkuju ti!
"Wonnie, konečně… probudil ses," řeknu tiše a po tvářích mi steče několik slz, opatrně vezmu jeho ruku do té své a podívám se mu do očí. Ač nerad, musím se zvednout a dojít pro doktora.
"Ne, nechoď!" zaprosí černovlásek a já si jen povzdychnu.
"Vrátím se, slibuju ti to…" zašeptám, skloním se k jeho tváři a políbím jej na čelo…
"Prosím…"

Oni tohle nepochopí! Nikdy! Jak jej… jak jej mohou do tohohle nutit? Vždyť jej to bolí! Ničí jej to! Ne! Nenechám to takhle! Dřív, než se jeho šílení příbuzní rozhodnout něco udělat, já to ukončím! Slíbil jsem mu to! Slíbil, že jej toho utrpení zbavím! Není jak… jak by jej mohli uzdravit. Jen těžko pohne hlavou. Ruce ani nohy necítí… Je to člověk, jež by byl do konce života připoutaný k invalidnímu vozíčku. Vím, že to Siwon nechce. Tu bezmoc, tu prosbu v jeho očích nemůžu ignorovat. Teď už ne… Co nejopatrněji otevřu dveře pokoje a ještě tišeji přeběhnu přes chodbu k sesterně. Rozhlédnu se, a když nikoho neuvidím, vklouznu do skladu léků. Musím najít něco…Očima sklouzávám z jednoho boxu na druhý. Sakra! Kdo se má v těch sajrajtech vyznat? Popadnu nějakou krabičku, u které tuším, že by mohla vystačit a otočím se k odchodu, když se za mnou ozve čísi ženský hlas. Ztuhnu. Sakra!
"Leeteuku!" nepatrně se přikrčím, krabičku nepozorovaně zastrčím do kapsy tepláků a otočím se. Jak to teď vysvětlím?
"Sestro, já…" začnu, ale jsem ihned přerušen.
"Elisha…"
"Eh, prosím?" zamrkám trochu nechápavě.
"Říkej mi jménem," řekne a já polknu. Když se ale usměje, tak nějak ze mě strach a nejistota opadne. Proč se na mě dívá, takhle?
"Znám důvod, proč tu jsi…" protne po chvíli ticho a já se kousnu do rtu. Co teď?
"Jdi," kývne hlavou.
"Elisho…" vydechnu překvapeně. To-to-to… nemyslí vážně? Raději jí ale poslechnu, ještě… by si to mohla rozmyslet. Stejně tiše, jak jsem opustil pokoj, se do něj i vrátím. Když zavřu dveře, rychle sáhnu do kapsy, či mi krabička náhodou nevypadla. Oddechnu si. Nic takového se nestalo… Přejdu do koupelny, kde si do sklenky napustím vodu a ihned do sebe hodím většinu obsahu malé lahvičky, kterou jsem vytáhl z oné krabičky. Doufám, že to zafunguje. Trochu se mi zamotá hlava. Takže nejspíš ano…

Malátně se usadím ke klavíru. Rozhodl jsem sem.
"Wonnie, dneska tě zbavím všeho…" zašeptám.
"Ukončíš to? Poslední skladba" špitne mladší, "Jak rád bych si zahrál s tebou Teukie…"
"Mianhae, Siwonnie…"
Pokojem se rozezní melodie, tichá… nikdo kromě všeho živoucího v tomto pokoji ji neslyší… Hraje tiše, nepatrně…avšak k jeho srdci se dostane. Věřím tomu… Když dohraji, zvednu se a přejdu ke stolku, ze kterého vytáhnu papír a tužku… rychle tam napíšu vzkaz a pak se posadím na okraj Siwonovi postele.
"Povíš mi, co se ti doopravdy zdálo?" podívám se na něj s prosbou v očích.
"Jednou se to dozvíš…" řekne pouze a já jen sklopím zrak.
"Děkuju ti. Kdybych tě neměl, musel bych stále žít… Neměj žádný pocit viny, až budeš vést skupinu dál… Mám vás všechny rád, ale… Musí to skončit…" mluví dál. Musím potlačit vzlyky…
"Ne Wonnie… Mýlíš se," zamumlám a on jen nechápavě zamrká řasami.
"Odejdeš, ale já… taky. Odejdu s tebou…" zašeptám, nenechám jej nic říct, přitisknu se svými rty k těm jeho a rukou vypnu přístroje, jež jeho přidržují při životě.
"Miluju tě…" zašeptám…
"Děkuju ti…"
***

"Jste pan Kim Hechul?" zeptá se zdravotní sestra muže, jež postává u dveří, kde… Nemůže tomu uvěřit. Prostě nemůže! Slzy už dávno nemá… Ztratil je, stejně jako ty dva. Ani tolik nevnímá. Zamrká a otočí se na ženu, jež postává vedle něj a snaží se nedívat se na něj. Všechny to zasáhlo… i osoby, jež je neznali.
"Ano, prosím," přikývne mladík, když mu dojde význam slov.
"To je pro vás…" podá mu několikrát přeložený papír a pak odejde. Neměla tu odvahu si to přečíst, i když by ráda věděla, co… ne! Nic ji do toho není!
Heechul se chvíli dívá na svoje jméno napsané na papíru… je to Leeteukovo písmo, pozná ho. Rozechvělými prsty rozevře papír a začne číst… Kdyby měl ještě slzy, rozplakal by se. Proč?

…Vždycky je tu otázka, na kterou by chtěl člověk znát odpověď, kterou však nikdy nedostane… Možná až na konci svého života, všechno pochopí…

Heechule, měl bych ještě jednu prosbu…
Najdi jí… najdi zdravotní sestru Elishu a… poděkuj jí za mě. Je to pro mě moc důležité…

Neohlížej se na nikoho, starej se u kluky ale i o sebe.
Věřím ti..
Leeteuk

***

Hnědovlasá dívka postává na mostě, pod nímž se snad pod sílou Boha bouří řeka. Dívčiny vlasy se rozevlají a ona roztáhne ruce.
"Konečně svoboda, Siwone… Leeteuku…"
Jako jejich duše, jako anděl strážný…
"Můžu odejít…" usměje se a skočí… Do vody však nedopadne, změní se v písek… stejně pomíjivý, jako všechno ostatní…
***

"Prosím vás, kde bych našel zdravotní sestru Elishu?" přejde zrzek k recepci. Sestra se podívá do rozpisu, poté do počítače.
"Je mi líto, ale osoba s tímto jménem tu nikdy nepracovala," odpoví a Heechul se pouze zamračí…
"Jak mám poděkovat někomu, kdo neexistuje?"
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Hatachi | 2. ledna 2013 v 18:44 | Reagovat

Konečně jsou Teukie a Siwon spolu...šťastní a svobodní.
A pomohla jim k tomu hodná sestřička Elisha...strážný anděl jejich lásky.
Myslim že Elishe vůbec nevadí,že jí Chulí za oba nepoděkoval. Stačí že ví,že jsou oba konečně šťastní...
Byl to nádherně smutný díl,kde se naplnila láska dvou nešťastných lidí...

2 Saia | 4. ledna 2013 v 16:21 | Reagovat

Trdlo jedno malá!!(už zase si ubližuješ).I ked je ten príbeh smutný,tak chápem prečo spravili to čo spravili,je mi ich ale hrozne moc ľúto.Ty vieš ako mám Tvoje poviedky rada a stále dúfam,že ma raz prekvapíš a ja si vychutnám aj sladký koniec príbehu.To bude totiž znamenať,že máš radosť aj Ty a ja Ti to len prajem. Dakujem prte. :-)  :-)  :-)  :-)  :-)

3 Barica | Web | 6. ledna 2013 v 12:58 | Reagovat

To bylo... krásné... neskutečné... dokonalé. Hodně smutné. Ale možná právě proto se mi to tak líbilo... Nevím, co napsat, aby to neznělo otřepaně. Každopádně, moc za tohle děkuju...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama